Pro potěchu duše:emoce - duše - osobnost - duchovní krize - rodina - dluhy

Růže

Německý básník Rilke bydlel jistý čas v Paříži. Každý den, když chodil na univerzitu se svou francouzskou přítelkyní, procházel jednu velmi rušnou ulici.
Na jednom rohu této ulice vídal pokaždé žebračku, která prosila chodce o almužnu. Žena seděla bez hnutí jako socha vždycky na stejném místě s rukou nataženou a očima sklopenýma k zemi.
Rilke jí nikdy nic nedal, zatímco jeho společnice ji pokaždé nějakým penízem podarovala.
Mladé Francouzce to bylo divné, a tak se básníka jednou zeptala: „Proč té chudince nikdy nic nedáš?“
„Měli bychom obdarovávat srdce, ne ruce,“ opověděl básník.
Dalšího dne přišel Rilke s nádhernou, čerstvě rozvitou růží. Vložil ji žebračce do ruky a chtěl odejít.
A tu se stalo něco neočekávaného. Žebračka zvedla oči, pohlédla na básníka, namáhavě se zvedla ze země, uchopila jeho ruku a políbila ji. Růži přitiskla na prsa a pomalu odcházela.
Celý týden ji nikdo neviděl. Ale za osm dní znovu seděla na svém obvyklém rohu ulice. Tiše a bez hnutí jako vždycky.
„Z čeho žila po celou tu dobu, kdy nic nedostávala?“ ptala se francouzská dívka.
„Z růže,“ opověděl básník.

Trochu stříbra

„Rabíne, co si myslíš o penězích?“ ptal se jeden mladík učitele.
„Podívej se z okna,“ poradil mu učitel. „Co vidíš?“
„Vidím nějakou ženu s děckem, vůz tažený dvěma koňmi a vesničana, který míří na trh.“
„Dobrá. A teď se podívej do zrcadla. Co vidíš?“
„Co chceš, abych viděl? Vidím sama sebe, samozřejmě.“
„Nyní přemýšlej. Okno je vyrobeno ze skla, také zrcadlo je vyrobeno ze skla. Stačí nepatrná vrstvička stříbra na skle a člověk vidí jen sebe sama.“

Jsme obklopeni lidmi, kteří si svá okna proměnili v zrcadla. Myslí si, že se dívají “ven“, a přitom přemýšlejí jen o sobě. Nedovol, aby se okno tvého srdce stalo zrcadlem.

Útěcha

Holčička se vrátila od sousedky, které právě tragicky zemřela osmiletá dceruška.
„Proč jsi tam chodila?“ ptal se jí tatínek.
„Abych potěšila její maminku.“
„Jak jsi ji mohla potěšit ty, taková malá?“
„Sedla jsem si jí na klín a plakala jsem s ní.“

Když někdo poblíž tebe trpí, plač s ním. Jestliže je někdo šťastný, směj se s ním. Láska se dívá a vidí, poslouchá a slyší. Milovat znamená cítit spolu se všemi živými bytostmi. Kdo miluje, objeví v sobě nekonečné prameny útěchy a účasti na trápení druhých. Jsme jako andělé s jedním křídlem – můžeme letět, jen když se držíme v objetí.